Jób 17
/b/Job/17
- 1Na duchu jsem zlomen, mé dny dohasly, jen hrob mi zbývá .
- 2Co posměšků zakouším, stále mě napadají, oka nezamhouřím.
- 3Slož u sebe za mě záruku, kdo jiný by se zaručil rukoudáním?
- 4Jejich srdce prozíravosti jsi zbavil, a proto je nevyvýšíš.
- 5Přátelům se pochlebuje, vlastním synům vypovídá zrak.
- 6Učinil mě pořekadlem lidu, tím, na nějž se plivá.
- 7Můj zrak pohasl hořem, všechny mé údy jsou už jen stín.
- 8Poctiví nad tím žasnou, nevinný je pobouřen rouhačem.
- 9Spravedlivý se však přidrží své cesty, kdo má čisté ruce, bude ještě odvážnější.
- 10Vy všichni, obraťte se a pak přijďte, moudrého však mezi vámi nenacházím.
- 11Mé dny pomíjejí, moje záměry se hatí, přání mého srdce ztroskotala .
- 12Noc vydávají za den, mluví o světle, kde temnota je blízko.
- 13I kdybych měl naději, podsvětí bude mým domem, lože si ustelu ve tmách.
- 14Jámě řeknu: ‚Tys můj otec,‘ červům: ‚Matko má, má sestro.‘
- 15Kde mám jakou naději a splnění mé naděje kdo spatří?
- 16Závory podsvětí zapadnou, až se spolu do prachu uložíme.“
Jób 16