Jób 29
/b/Job/29
- 1Jób pak pokračoval v pronášení svých průpovědí takto:
- 2„Kéž by mi bylo jako za předešlých měsíců, jako za dnů, kdy mě Bůh střežil,
- 3kdy jeho kahan mi nad hlavou zářil a já jsem temnotou šel v jeho světle,
- 4jako se mi vedlo za dnů mé svěžesti, kdy můj stan byl místem důvěrného rozhovoru s Bohem,
- 5kdy ještě Všemocný byl při mně a kolem mne moje čeleď,
- 6kdy se mé nohy koupaly ve smetaně a skála mi vylévala potoky oleje.
- 7Když jsem procházel branou vzhůru k městu, abych na náměstí zaujal své místo,
- 8mladíci, jak mě viděli, ztichli, kmeti povstávali a zůstali stát,
- 9velmoži se vystříhali řečí, kladli si na ústa ruku,
- 10hlas vévodů tichl, jazyk jim přilnul k patru.
- 11Čí ucho o mně slyšelo, ten mi blahořečil, a oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě,
- 12že jsem utištěného zachránil, když volal o pomoc, i sirotka, který neměl, kdo by mu pomohl.
- 13Žehnání hynoucího se snášelo na mne a srdce vdovy jsem pohnul k plesání.
- 14Oblékal jsem spravedlnost, to byl můj oděv; jak říza a turban bylo mi právo.
- 15Slepému jsem byl okem a kulhavému nohou,
- 16ubožákům jsem byl otcem, spor neznámých jsem rozsuzoval,
- 17bídákovi jsem však zvyrážel tesáky, ze zubů mu vyrval kořist.
- 18Říkal jsem: ‚Zahynu se svým hnízdem a rozmnožím své dny jako Fénix.
- 19Můj kořen se rozloží při vodách, na mém větvoví bude nocovat rosa.
- 20Moje sláva se mi bude obnovovat a můj luk v mé ruce bude stále pružný.‘
- 21Poslouchali mě a na mě čekávali, umlkali při mé radě;
- 22po mém slovu už nic neměnili, má řeč na ně kanula jak rosa .
- 23Čekávali na mě jako na déšť, otvírali ústa jak po jarním dešti.
- 24Usmíval jsem se na ně, když ztráceli víru, a oni neodmítali světlo mé tváře.
- 25Když jsem volil cestu k nim, seděl jsem v čele, bydlel jsem jako král mezi houfy, jako ten , kdo těší truchlivé.
Jób 28